Nahoruby 2024
2012 - tisíc let
od první písemné zmínky
Pane učiteli, zůstáváte…
Tak tu máme nový školní rok. Do tříd se 1. září hrnou žáci, po prázdninách ještě rozbouření. Ti nejmenší – prvňáčci - zasedají do lavic se zvědavostí, očekáváním, snad i s obavou. Za katedry se opět staví kantoři, aby učili, radili, pomáhali, chválili, někdy trestali – prostě vychovávali tu nevycválanou omladinu.
A pak jsou učitelé, kteří už odešli na penzi a pouze z povzdálí, ale nikoli bez zájmu, sledují tohle dění. Protože pokud někdo zasvětil kantořině velkou část života, zůstává kantorem navždy a první zářijový den je pro něj něco jako státní svátek.
Následující řádky jsou vzpomínkou na jednoho takového pedagoga. Dlouholetého ředitele nahorubské a později křečovické školy, pana Pravoslava Kulvejta, který nás opustil letos na jaře.
Já sám jsem chodil k panu učiteli do nahorubské školy. Pan Pravoslav Kulvejt tam přišel v roce 1958 jako ředitel a učitel v jedné osobě. Po staru se mu tedy říkalo “pan řídící”. V Nahorubech byla klasická venkovská jednotřídka. Pro pedagoga to znamenalo vést současně výuku v pěti ročnících – od prvňáčků až po páťáky. Muselo to být nesmírně náročné na přípravu i vlastní vedení hodin. Pro nás děti to ale mělo výhodu, kterou žáci velkých škol neznají. Jednak jsme mohli slyšet probírané učivo vícekrát - dítě si zapamatuje měco z toho, co se říká ve vyšších ročnících, když jsou ty vyšší ročníky ve vedlejší řadě lavic. Další důležitou výhodou bylo, že jsme se učili spolupracovat s mladšími i staršími spolužáky. Byla to vlastně téměř rodinná škola. V letech, kdy jsem chodil do nahorubské školy, nás dohromady nikdy nebylo více, než patnáct.
Pan řídící Kulvejt zvládal tuto obtížnou simultánní výuku báječně. Zaměstnával nás v hodinách důkladně. Páťáci - diktát, čtvrťáci vypočítají příklady dva až pět, třeťáci si přečtou článek na straně dvacet dva, druháci namalují list javoru podle vzoru a prvňáci budou psát velké M - na to pero nemůžeš tolik tlačit, uděláš kaňku. Tak, jdeme na ten diktát. A už to lítalo. Pan řídící byl výborný řečník. Se zápalem vyprávěl o přírodě, o krajině, o zemích, o dějinách. Byl přísný a důsledný. Uměl se také pěkně rozzlobit. Ale jeho hlavní výchovnou metodou byla slova povzbuzení, laskavá pochvala a hlavně vlastní příklad obrovské energie a vitality. K tomu přidával ještě patřičnou dávku humoru.
My, bývalí žáci, rádi vzpomínáme na vlastivědné vycházky. Pan řídící miloval přírodu. Rád s námi chodil ven za ves a ukazoval nám, co se v přírodě děje. Probíral s námi naše vlastní postřehy, kterých jsme jako venkovské děti měli spoustu.Tak jsme se učili o květinách, stromech a zvířatech přímo na loukách, polích a v lesích. A ještě jsme se přitom mohli vyřádit, protože se pan řídící vždy postaral o nějaké zpestření.
Pan řídící byl nadšený turista. Rád vyprávěl o svých návštěvách slovenských Tater, které mu učarovaly. Byl zdatný chodec. Často jsme odpoledne vyráželi na výlety do okolí Nahorub. Společně jsme nacházeli zajímavá místa, krásné výhledy do kraje, učili jsme se pracovat s mapou a kompasem.
Další jeho vášní byla zahrádka. Ve volných chvílích neustále něco s manželkou sázeli, pleli a okopávali. O hodinách pracovního vyučování jsme společně s ním pěstovali zeleninu a pak se dělili o sklizeň, třeba o ředkvičky a papriky.
S panem řídícím jsme ale netrávili čas jen výukou. Vzpomínám, s jakým zápalem a energií pro nás organizoval sportovní odpoledne na malém hřišti pod nahorubskou Hůrkou, nebo cyklistický závod po okolních cestách – necestách.
Byli jsme i malým pěveckým sborem a divadelním souborem. Nacvičovali jsme písničky a scénky nejen na různé místní oslavy a schůze, ale i pro naše vlastní vystoupení. To se pak školní kabinet proměnil v malé divadélko, dokonce s jevištěm a oponou, a my jsme předváděli rodičům a ostatním nahorubákům svoje dramatické pokusy.
Byla to krásná léta. Ale všechno jednou končí a také my jsme postupně odcházeli z nahorubské školy. Pan řídící se vždycky zajímal o své bývalé žáky. Jak se jim daří v učení, ve školách a později v zaměstnání a v životě.
Často jsme se spolu později, kdy už jsem dávno nebyl jeho žákem, setkávali a debatovali. Když ještě učil, i v době, kdy už byl v penzi. Byl výborným pozorovatelem lidí a rád o nich mluvil. A také o příhodách a událostech, které zažil za dlouhá léta v Nahorubech. Vedl místní kroniku a před několika lety vznikla na jeho psacím stroji kniha k výročí tisíce let naší vesnice.
Vždy rád vzpomínal na naši starou školu a hlavně na ty, kteří se v jejích lavicích vystřídali. O svých žácích mluvil vždy pěkně a vzpomínal na to krásné, co s nimi prožil. Říkal: “Hledal jsem v dětech to, co umí a co je v nich dobré!” Může být snad lepší krédo učitele?
Znal jsem pana řídícího jako činorodého člověka a velkého životního optimistu. Tím byl až do posledních dní.
Lidé odcházejí, ale to, co dali druhým, to zůstává.
Byla to krásná léta s Vámi, pane řídící. Za všechny Vaše žáky i za sebe - děkujeme za ně. V našich myslích a v našich srdcích zůstáváte!
V Nahorubech 1. 9. 2016